Když to nevyjde
A je to tady. Máte pocit, že už nepřežijete ani den. Bez něj(ní) nemůžete dýchat, spát, jíst. Ten pocit, že to skončilo.. Měli jste na dosah svoje štěstí a teď je všechno pryč. Hlavním pravidlem je neutápět se v sebelítosti. Ano máte před sebou určité nepříjemné období, ale také spoustu faktorů, které vám můžou pomoci je překonat. Jedním z nich by měli být přátelé. Vyražte ven, i když nemáte třeba náladu. Není nic horšího než sedět doma, brečet a užírat se nepřítomným pohledem do zdi. Běžte něco dělat. Zajděte na bowling, nakoupit, pokecat s kamarády. Z počátku nenechat si volnou chvíli na přemýšlení o tom, co jste udělal(a) špatně. Nic jste špatně neudělal(a). A pokud ano, říkáním odporného slova "kdyby" stejně nic nespravíte. A říkáte si, teď bych zrovna byl(a) s ní(m). A máte spoustu volného času. Využijte ho. Konečně příležitost k dlouho odkládaným akcím. Nešetřte na sobě. Neváhejte třeba i obětovat nějakou tu korunu, aby jste si udělali radost. Nazapomeňte se pochválit, protože nikdo jiný to nezvládne tak dobře, jako vy sami. Třeba na vašich toulkách zanedlouho potkáte jiný "subjekt" zájmu:) Pláč není projevem slabosti. Ale nesmí se to přehánět. Člověk si může ulevit, ale jen nárazově a pokud možno si nepřipouštět všechna negativa. Zkuste se radovat i z věcí, kterých jste si dříve ani nevšimli. Dívejte se kolem sebe, protože málokdo se dívá s plně otevřenýma očima..
.Tentokráte z vlastní zkušenosti: Řekněme si narovinu, člověk se mnohem lépe cití, když se s partnerem rozejde on. Ale když se někdo rozejde s Vámi, je Vám mnohem hůř. Asi byl spíše měla psát v číle jednotném, tedy o sobě. Navzdory článku, který jsem nahoře napsala, jsem se trápila. Útěchu jsem našla ve spánku, a že jsem se snažila spát opravdu často. První dva dny jsem myslela, že se snad už nebudu moct nikdy usmívat. V duchu jsem si malovala scénáře, jak se k době vrátíme a dělala plány jak toho dosáhnout. Třetí den jsem se na to ale začala dívat jinak. Nevím, jestli se ve mě něco zlomilo, ale najednou už jsem neměla potřebu brečet, nebo to spíš vůbec nešlo. Uvědomila jsem si, jak naivní jsem byla, když jsem si myslela, že se k sobě vrátíme. Pořád mě to ješte mrzelo a mrzelo mě to hodně, ale začala jsem prostě přemýšlet jinak. Řekl, že budeme kamarádi. Jak jsem tuhle větu nenáviděla. Ale neučila jsem se to respektovat. Pořád si nedokážu představit, že ho uvidím s někým jiným, ale vím, že se s tou skutečností musím vyrovnat. A možná už bych se s ní teď vyrovnala.
Všem, kteří se dnes cítí podobně bych přála aby opět našli sami sebe.
Ahoj
(Kača, 20. 12. 2007 18:46)